Pošta
Nejstarším úřadem ve Voticích je pošta, připomíná se již roku 1650. Poštmistr musel stále chovat několik koní, aby měl dostatečný počet přípřeží. Proto míval při své poště, která bývala obyčejně dědičná, velké hospodářství. Císařským dekretem z 20. listopadu 1790 byla zavedena jízdní pošta z Prahy do Vídně a zpět jednou týdně. První vůz vyjel z Vídně 5. února 1791 a z Prahy se vracel 12. února. Brzy se jezdilo dvakrát týdně. Kromě jízdní pošty se dopravovaly věci z Prahy dále na jih též pěší poštou čtyřikrát týdně. Je zajímavé, že pošty od 2. poloviny 18. století měly mnohem větší působnost než nyní: kromě dodávek dopisů, balíků, bankovních papírů, dluhopisů a poukazů, musely obstarávati všechny funkce, které později měly berní úřady, dodávaly pozvání ke svatbám a panským kratochvílím, přejímaly věci do zastaváren a podobně. Pošty proto byly svěřovány osobám zvlášť důležitým a zasloužilým, nejčastěji zchudlým šlechticům.
Mezi Prahou a Lincem byly v roce 1792 pouze tyto jízdní pošty: Jesenice u Prahy, Nespeky, Bystřice, Votice, Sudoměřice, Tábor, Košice, Veselí, České Budějovice a Kaplice. Erár nezřizoval pošty k potřebě našich lidí, ale jedině k svým účelům. Potřeboval mít mezi Prahou a Vídní výhodné stanice pro své kurýry nebo zastávky při panovnických průvodech, které se tudy někdy ubíraly. Je zajímavé, že osada Sudoměřice měla již v 17. století velkou a důležitou poštu, kdežto např. Sedlčany byly dlouho bez pošty (leží stranou).
Votická pošta byla zprvu v domě čp. 175, asi od roku 1706 v čp. 11. Povstala ze dvou usedlostí: Kudrnovské a Koželožské. Roku 1698 se připomíná jako majitelka Kateřina Běšínová z Běšín. Následuje dlouhá řada jmen bývalých votických poštmistrů - jsou uvedena ve votické Habartově kronice. Od roku 1813 byl poštmistrem Josef Doubek a v rodině Doubků zůstala pošta až do roku 1924. Byla umístěna v 1. patře domu čp. 205. Nynější poštovní budova byla vystavěna v roce 1930 v místech kde stávala původní stará pošta.
Tři příběhy ze života bývalých poštmistrů:
"Císař a poštmistrová" - Když jel Voticemi 10. listopadu 1771 císař Josef II., byl poštmistr Jan z Wertenfeldu nemocen a nemohl císaře podle předpisů doprovodit. (Předpis zněl: poštmistr měl jet v parádní uniformě na koni před vozem nebo na kozlíku vedle postiliona, vůz sám řídit a tak do následující poštovní stanice císaře doprovodit.) I oblékla se poštmistrova žena do mužovy parádní uniformy a přisedla k postilionu. Když přijela s císařem do Sudoměřic, povšiml si císař, že se sudoměřičtí postilioni chovají k votickému zvlášť uctivě. Tak se dověděl, kdo ho doprovázel. Usmál se, poděkoval za doprovod a otázal se, mohla-li by s ním jet do další stanice. Poštmistrová s radosti vyhověla.
"Car ruský Mikuláš I." - Někdy po roce 1830 byl zvláštní štafetou ohlášen na votickou poštu "ritt" se 3 páry koní. Dvě hodiny před jeho příjezdem do Votic přijel poštovní komisař, který bděl nad tím, aby doba jízdy z Prahy na jednotlivých stanicích byla co nejpečlivěji dodržována, a oznámil poštmistru Doubkovi, že tudy cestuje car Mikuláš. Před ním 14 dni napřed jela carevna do Itálie. Doložil, že cestovní plán je tak sestaven, aby ve stejný den a ve stejnou hodinu se oba císařští manželé ve vykázaném paláci sjeli. Car chtěl tak překvapit svou manželku.
"Ruský princ na votické poště" - V roce 1840 se v noci ozval zvonek na poštovní budově. Od Sudoměřic přijel neohlášený "extraritt". Na poště byl jen poštovní praktikant Šalda, syn učitele z Pyšel a pozdější správce pošty v Čáslavi. Poštmistr Doubek byl právě v hostinci. Po otevření pošty vstoupilo několik důstojníků a žádali koně k další jízdě do Prahy. Řinčení šavlí a ostruh popletlo nezkušeného mladíka, zvlášť když se na něj jeden důstojník osopil pro nepohotovost koňstva a hned jej odsoudil k vyhnanství na Sibiř. V největším spěchu, přiběhl poštmistr Doubek, který se od průvodců venku dověděl že vezou choromyslného ruského prince, a proto se k princi podle toho choval. Hluboce se ukláněl a co nejobřadněji se tázal po rozkazech jeho císařské milosti. Kdo jsi ty?" tázal se princ. "Votický poštmistr a jsem k službám Vaší císařské milosti." "To jsi můj," řekl princ. Poštmistr ukázal na třesoucího se praktikanta a dodal: "To je můj praktikant." "Ten půjde na Sibiř a tobě dávám dvě gubernie." - Zatím byli připraveni koně, poštmistr uvelebil prince do vozu a vůz odjel. Praktikant na Sibiř ovšem nešel a poštmistr se darovaných gubernií taky nedočkal…
