IV. část
VOTICE V LÉTECH 1939-1989
Doba okupace
Začněme už rokem 1938. I ve Voticích jsme pocítili odezvu politických událostí, hluboce zasahujících až k samým kořenům našeho státu. Mobilizace v září znamenala pro Votice nejen ukázněný odchod záložních ročníků povolaných ke svým posádkám, ale i příchod armádního velitelství, které mělo své sídlo v hotelu Filípek (dnes Blaník). V těžkých dnech po zabrání našeho pohraničí se začalo stěhovat česky smýšlející obyvatelstvo do vnitrozemí a několik rodin přišlo i do Votic.
15. březen 1939 byl dnem, kdy si ani příroda nezadala s vrcholící tragédii naší republiky. Spousty sněhu, nikým neodklizené, zasypaly celý kraj. Silnice se staly nesjízdnými. Proto se okupanti dostali do Votic až 16. března po 21. hodině. Z Komenského náměstí se do rána stalo parkoviště, obehnané provazem a přeplněné směsicí nejrůznější bojové techniky, někdy pocházející už z 1. světové války. Národ tomu říkal s polskou výslovností "cirkus plechóvy".
Hned 17. března ráno se Němci vrhli do obchodů. Jako zběsilí nakupovali boty, textil, přejídali se dorty, šlehačkou a kilogramy uzenin. Vojsko se ubytovalo v sálech hostinců a ve škole.
Už v prvních dnech okupace postavili vojáci na náměstí polní kuchyň a začali vyvářet tzv. "eintopf", podivnou směs v jednom hrnci, a lákali naše občany, aby si také přišli pro jídlo. Skutečně se našli i takoví, kteří si přicházeli pravidelně pro tuto pro nás dvojnásobně odpornou stravu. Krmili jí domácí zvířectvo. Němci je však fotografovali, stejně jako chlapce, který se za odměnu zul a bos ve sněhu prosil o jídlo. Snímky vyšly v německém tisku jako doklad bídy v Československu.
Velice rychle se objevily dvojjazyčné nápisy v černožlutém provedení. Naši lidé na to reagovali po svém. Ukazovatel směrů na náměstí byl několikrát vždy během naci přetřen jinou barvou. Němci k němu museli postavit hlídku. Rovněž tabule na začátku města hlásající, že tu jsou Wotitz - Votice, se stala terčem zloby lidí. Téměř po celou dobu okupace ji občas někdo rozštípal sekyrou a úhledně složil. Cestář Ježek, nesa zbytky tabule na radnici, každému oznamoval: "Tak už nám ten ,vótyc' zase někdo rozflákal!"
1. září 1939 zasáhlo poprvé ve Voticích gestapo. Byl zatčen předseda votické odbočky legionářů, četnický strážmistr Emil Soukup. Jeho rodina byla z Votic vystěhována. Pan Soukup se z koncentračního tábora vrátil až po skončení války.
Maceškův velkostatek zabral v roce 1940 ředitel zbrojního koncernu Hermann Goering-Werke nacista Voss a přibral si k němu i Kořánův Smilkov. Na pracovní úřad přišel další nacista Zettwitz a bezohledně posílal naše občany na práci do Říše. Správcem Kleinovy likérky a octárny se stal Němec W. Kriegelstein. Byl i členem správní komise, která od 4. února 1943 nahradila obecní zastupitelstvo i starostu obce. Začalo pronásledování židů. Dům dr. Kohna vedle školy byl proměněn v opevněnou německou četnickou stanici. Z řad votických židů byly také první oběti na životech už v roce 1941. Tragédie tří starých židovských občanů je popsána v kapitole Konec židovské obce.
27. května 1942 měl ve Voticích pohřeb tvůrce "Sedlčanska, Sedlecka a Voticka" Čeněk Habart. V týž den se uskutečnil atentát na Heydricha, jehož následky zasáhly i Voticko. V hostinci "Na pinglu" (dům čp. 20 v Pražské ulici pod kopcem) přespal lékař dr. Lyčka, který ošetřil atentátníka J. Kubiše. Dr. Lyčka pak přešel do Ouběnic do úkrytu k truhláři Vaňkovi. Majitelka hostince Jarmila Karabelová, její manžel Fr. Karabel, majitel truhlářství ve Voticích a městský tajemník Antonín Opička byli po prozrazeníi zatčeni a popraveni v Mauthausenu. Čtyřletý Jirka Karabel přežil válku v různých internačních táborech.
Za členství v komunistické straně byli v roce 1943 zatčeni občané Neckář, Hostomský, Daněk, Čechák, Dvořák a bratři Zemanové. S nimi byl zatčen i pan Kuboušek, v jehož hostinci se zatčení scházívali. Pan Kuboušek byl gestapáky ubit hned při prvním výslechu ještě na četnické stanici ve Voticích. Ostatní byli až do konce války uvězněni v koncentračních táborech a po válce se vrátili domů. Útrapy vězení nepřežil jediný z nich - L. Neckář.
V roce 1945 byli zatčeni členové sokolského odboje: Nešleha, Nešlehová, Primus, Vrzal, Seidl a Novotný. Už v roce 1941 se členové této skupiny snažili získat vysílačku. Na její pořízení přispěli občané dr. H. Kohn, Al. Kauders a O. Bloch po 5 000 Kč a E. Arnstein 10 000 Kč. B. Nešleha získal i radistu P. Zuvače z Heřmaniček, který po čase kufříkovou vysílačku do Votic přivezl. P. Zuvač však byl propuštěn z práce a z Heřmaniček se odstěhoval. Skupina tím ztratila radistu. Vysílačku ukryl správce sokolovny R. Hampl ve sklepě pod uhlím. Pak však sokolovnu obsadili Němci a vysílačku už nebylo možno vyzvednout. Po válce byla předána zástupcům kontrolního oddělení radioelektrické služby. Všichni členové skupiny se po válce vrátili. B. Nešleha však po návratu domů zemřel na břišní tyfus.
Rok 1943 přinesl do života našeho města další vzrušení. Ze Sedlčanska a Neveklovska se musela většina obyvatelstva vystěhovat, protože zde bylo zřízeno vojenské cvičiště. Okresní úřad byl ze Sedlčan přestěhován do Votic a umístěn v klášteře a částečně i ve škole. Někteří votičtí důchodci byli přinuceni uvolnit své byty pro úředníky okresu.
Během okupace se ve Voticích několikrát ubytovala německá posádka. Nejvíce to odnesla sokolovna a potom škola. V roce 1944 si v prostorech pod Čeřenskou horou udělal své cvičiště tankový oddíl.
Brzy na jaře roku 1945 vyhlásili Němci pro Votice a okolí pracovní povinnost na kopání zákopů, protitankových příkopů a kulometných okopů. Ještě dnes tu nacházíme jejich zbytky. Bylo jasné, že se blíží konec války. Voticemi stále častěji procházely proudy německých civilních uprchlíků. Někteří táhli vozíky, či tlačili káry, těm šťastnějším pomáhala hubená kobylka. Všichni prchali před postupující Rudou armádou. V té době jsme také zaznamenali dvě tragické události, dokumentující morální rozpad německé armády: V březnu 1945 byla na náměstí uspořádána s velikou okázalostí, s hudbou i pochodněmi, vojenská přísaha. Přísahali 17-18letí chlapci, kteří hned druhý den ráno odjížděli na frontu. Krátce před odjezdem se před radnicí jeden z nich zastřelil. Druhý případ byl ještě drastičtější: V dubnu utekl z votické posádky vojenský kuchař. Byl však v Praze chycen, ve votickém kině (bývalo proti škole) vojenským tribunálem odsouzen k trestu smrti a druhý den ráno pod Čeřenskou horou zastřelen.
Veliký rozruch vzbudil železniční transport asi 50 otevřených vozů s několika tisíci vězni z koncentračních táborů, který koncem dubna 1945 zůstal stát na olbramovickém nádraží. Votičtí občané ihned uspořádali sbírku potravin. V prádelních kotlích vařili polévku a dopravovali ji k transportu. Po jeho odjezdu 7. května zůstalo na olbramovickém nádraží naházeno na hromadu a přikryto slámou 82 mrtvých. Byli buď zastřeleni, nebo zemřeli vysílením. Jsou pochováni na hřbitově v Olbramovicích.
Votické školy byly válkou hodně postiženy. Během doby okupace v nich několikrát na delší čas bylo ubytováno vojsko. V roce 1943 byla budova částečně zabrána pro kanceláře okresního úřadu. Muselo být zavedeno střídavé vyučování. Když v roce 1944 byly obě budovy zabrány vojskem SS, byly od 1. září 1944 dvě třídy hlavní školy přeneseny až do Arnoštovic, později zpět do Votic do budovy soudu a židovské školy. Učňovská škola měla dvě třídy dokonce v Kaudersově domě čp. 366 na Komenského náměstí. Na školy dolehl i nedostatek uhlí. Několikrát byly vyhlášeny uhelné prázdniny. Děti si chodily do školy jen pro úkoly.
Poslední dny války byly velmi rušné. Městem projížděly jednotky ustupující německé armády, v lesích se skrývalo mnoho německých zběhů. Za civilní oblek byli ochotni dát vše, co měli. Němci opustili Votice v noci ze 7. na 8. května. 8. května ráno byly Votice již svobodné. Ještě 9. května byl vyhlášen letecký poplach, poslední v této válce. 10. května začaly směrem od Vlašimi projíždět městem jednotky Rudé armády. Lidé je radostně vítali. Ve Voticích se ubytovala sovětská posádka. Brzy sem přijela i část 12. tankové brigády naší západní armády, a tak jsme tu měli hned dvě posádky, z východu i ze západu.
Ještě v květnu se ulicemi začaly valit desetitisícové davy zajatých Němců. Jaký to byl rozdíl proti roku 1939! Tehdy zpupní, arogantní dobyvatelé světa, dnes unavení, zarostlí a špinaví se zvolna vlekli kolem nás, poháněni rudoarmejci na koních.
Ke konci války se ve Voticích ustavil revoluční národní výbor: okresní a místní. Oba ihned po německé kapitulaci převzaly řízení okresu i města. Jejich představitelé spolu s votickými občany 15. května uvítali na votickém náměstí prezidenta dr. Edvarda Beneše, který s tribuny před radnici pronesl krátký projev a znovu přijal čestné občanství města.
Válka skončila. Mnoho našich votických spoluobčanů - obětí nacismu - se však ze získané svobody radovat nemohlo: Jarmila Karabelová, František Karabel, Ant. Opička, L. Neckář, František Kuboušek, B. Nešleha a 97 občanů židovského vyznání.
