Konec židovské obce
Na počátku třicátých let bylo ve Voticích ještě 103 obyvatel židovského původu. Živili se převážně obchodem, výrobou a řemesly. Posledním předsedou náboženské obce byl Emil Kauders. Celá obec žila v klidu.
Pak přišel rok 1938. Z obsazeného pohraničí se stěhovaly do Votic židovské rodiny, které měly zde své blízké příbuzné. Celkem se přistěhovalo 10 rodin s 29 příslušníky. Na počátku okupace bylo ve Voticích 42 židovských rodin o počtu 109 osob.
Po příchodu okupantů postupně přicházely v platnost norimberské zákony. Židovské obchody a živnosti byly zavírány, od roku 1940 nesměly židovské děti chodit do školy, židé byli vyloučeni ze všech spolků, byli označeni žlutou šesticípou hvězdou, nesměli se stýkat s ostatními obyvateli města, nesměli po 20. hodině vycházet z domu, museli odevzdat rozhlasové přijímače, fotoaparáty, sportovní potřeby, kožichy, koberce. Měli stanoveny nákupní hodiny, nesměli chodit k holičům, používat veřejných dopravních prostředků, opouštět katastr města. Tento zákaz se stal osudným třem starým mužům (Kaudersovi staršímu, Pachnerovi a Blochovi). Všichni tři překročili hranice města a byli přistiženi (zřejmě na udání) u Střelítova na procházce, odvezeni a ubiti. Jeden na Pankráci, druhý v Malé pevnosti v Terezíně a třetí v Mauthausenu. To se stalo již v roce 1941. V této době se ve Voticích objevili přisluhovači Němců, kteří začali psát do protižidovského časopisu Arijský boj.
Židovské rodiny byly postupně sestěhovány do společných bytů. 31. března 1942 byli náhle vystěhováni všichni židé z Benešova a velká část jich byla nastěhována do Votic k židovským rodinám, žijícím ve velmi stísněných poměrech. Do Votic se tehdy přistěhovalo dalších 36 židovských rodin, celkem 79 osob.
1. září 1942 byli všichni židé odvezeni s transportem Bd táborského Oberlandratu v celkovém počtu 1000 osob do Terezína. Jenom nepatrná část zůstala v Terezíně, kde v té době bylo vězněno na 60 000 lidí. Většina votických židů po doplnění transportu (opět na 1000 osob) odešla jako transport Bk do Malého Trosince u Minsku, kde 10. září 1942 byli všichni postříleni nebo otráveni plynem. Ze 109 osob z Votic přežilo 12 lidi, ze 79 osob z Benešova 6 lidí. Tedy ze 188 osob se vrátilo jen 18.
V roce 1949 byla zbořena i synagoga. Prý stála v regulačním plánu města. Byl to velmi neuvážený čin, protože po opravě mohla sloužit jako divadelní sál pro nejrůznější kulturní podniky, pro něž nemají Votice dodnes vhodnou místnost. Synagoga měla totiž výbornou akustiku, galerie a zvýšené přízemí.
Jedinou památkou na židovskou obec je stále více chátrající židovský hřbitov.
