Votice v 18. století
Osmnácté století bylo bohaté na události většinou smutné. Nejkrutějším údělem našeho města byly časté požáry. Byly stejně zhoubné jako v r. 1661 a 1693. Bylo to 18., podle jiných 9. září 1731. Ve 2 hodiny v noci počalo hořet v přízemním domku vedle fary (čp. 58). A protože střecha byla šindelová, stejně jako u všech ostatních stavení v sousedství, šířil se oheň s neobyčejnou rychlostí. Vítr roznášel hořící šindele a víchy slámy na všechny strany. Oheň nejdříve přeskočil na sousední faru, pak na domek někdejšího poustevníka Budínského a na školu (čp. 61) a brzy byla celá ulice Farská (Táborská) v jednom plameni. Než se lidé nadáli, zachvátily plameny i kostel s věží, panský dvůr, zámek, laznu a ještě několik dalších domů. Pak požár najednou ustal. Kromě již jmenovaných staveb vyhořelo 65 domů i se všemi zásobami obilí nedávno sklizeného. Z kostela i věže zůstaly jen ohořelé zdi. I zvony se rozlily žárem. Kostel byl znovu postaven do dvou let. Do věže byly dány nové zvony, ulité ze starých, roztavených. I zámek, dvůr, fara a domy zámožnějších občanů byly obnoveny, ale mnohá spáleniště ještě dlouho připomínala, krutý požár. Po domku vedle fary, kde požár vznikl, zůstalo spáleniště plných 16 let. Teprve r. 1747 vystavěl tu hrabě Arnošt František z Vrtby, který 6 let předtím koupil spáleniště, nový domek a prodal jej Janu Černovskému.
Sedm let po požáru postihlo Votice velké krupobití, které zničilo všechnu úrodu, ovoce a okna domů (28. července 1738).
Začátkem června r. 1740 přišel do Votic kněz Antonín Koniáš s několika jezuity, aby vykonal misii. Kněz Vlasák v knize "Okres Votice" to líčí takto:
"Dal obnovit 3 kříže r. 1625 u radního domu postavené, a měl odtud kázání k lidu, na náměstí valně shromážděnému, s namáháním a horlivostí takovou, že jej někdy omdleného vynesli z kazatelny. Neuměl prý nikdo za jeho doby tak působit na obrazivost mysli třídy nižšího obyvatelstva jako on, hřímaje hlavně horoucím peklem nad srdcem hříšníkův, uměl malovati muky pekelníků tak živými barvami, že mnozí potřeštěni vycházeli z kázání jeho, hlavně pak ženské, hlasitým a usedavým pláčem svou zkroušenost a pokání své zjevovaly. Zavazoval také lidi při kázání pod trestem věčným hříchu smrtelného, aby dodávaly knihy všechny, které na zámku, v kostele, na faře i po domech sám vyhledával a kacířstvím podezřelé ničil. Několik jich upálil u šibenice. Také jednu na pergamenu krásně tištěnou bibli pořezal… "
R. 1743 o 22. hodině vyhořelo na náměstí 5 domů a 3 roky nato opět stihl Votice velký požár. Vznikl 31. října 1746 o 20. hodině v zámecké kuchyni. Při prudkém větru se rychle přenesl na blízké domy v Táborské ulici, potom v nynější Nerudově, zachvátil i celé náměstí na všech čtyřech stranách. Odtud přeskočil i na židovské město, kde zničil synagogu s lazaretem a 7 domků. Tehdy shořelo 45 domů a 7 stodol i se zásobami.
O tomto požáru praví klášterní kniha: "V půl hodině všechny domy v okolí zámku zachvátil. Oheň byl tak mocný, že přístup k němu byl nemožný. V jedné místnosti poštovního domu (Nerudova ulice) schovali se - i ukryli některé věci - Lidmila R. z Weitenfeldu, rozená Jeníkovna, se dvěma dívkami, a Bartoloměj Klement Pechio se svou manželkou. Všichni zahynuli v ohni. Také jeden žid a židovská služka uhořeli. Mnozí byli těžce popáleni. Františkáni modlili se v domku Františka Trnky nedaleko pošty. Tento dům i ostatní směrem ke klášteru a sám klášter zůstaly bez pohromy…"
R. 1750 zemřel hrabě Arnošt František z Vrtby a byl pohřben v klášteře. Před svou smrtí r. 1737 zvětšil svá panství o Chotýšany. Vše pak zdědil jeho syn - stejného jména jako otec.
Nový majitel zřídil r. 1751 ve farním kostele kapli sv. Jana Nepomuckého, kterou 29. dubna vysvětil biskup Antonín Vokoun.
Téhož roku vykonal na votické šibenici popravu písecký kat Antonín Nymburský. Tentokrát byla popravena žena, nikoliv však provazem. V katových zápiscích se dovídáme: "Dne 5. Februári 1751 byla Kateřina J. sťata a kůlem probita ve Voticích." (Popravčí kniha v archivu orlickém.) Votice měly svého kata až od 9. června 1772. Dříve si museli kata vypůjčovat. Votickým katem byl Němec Pavel Neufuzs a bydlil v nynější pohodnici vlevo od silnice na Jankov. Toto stavení koupil od vrchnosti za 369 zlatých. Pobyl tu 10 let a pak prodal domek Vitu Hallerovi.
Protože klášterní budova byla již sešlá a nemohla stačit pro tolik řeholníků, odhodlal se hrabě Arnošt z Vrtby ke stavbě nového kláštera. V pamětní knize je poznamenáno, že již v r.1684 stěžoval si představený kláštera Jindřich Labe vrchnosti, "že jest střecha na kostele tak bídná, že se bojí, aby na lidi při bohoslužbách nespadla a důtklivě žádal i opravu celého kláštera, který byl v chatrnému stavu".
Dne 7. dubna 1766 byl položen základní kámen od Jana Josefa Mayera, vikáře a děkana sedlčanského, za přítomnosti kvardiána Josefa Flora a celého konventu, jenž tehdy čítal 16 kněží, 3 kleriky, 6 laiků a 1 terciáře. Pak bylo jedno křídlo kláštera zbořeno, a zatím, co se stavělo, bydleli řeholníci v jiné části kláštera. R. 1771 byla stavba dokončena a klášter tak dostal svou nynější podobu. Byly vystavěny i byty pro čeledína a zahradníka, ale byla zbořena kaplička sv. Anny, která v těch místech stávala (na jih od vrátnice Tesly).
R. 1771 zachvátila Votice epidemie zvaná hnilobná zimnice a zahubila mnoho lidí. V souvislosti s touto epidemií jsou uváděny nálezy lidských koster na Vápence.
V listopadu r. 1771 přijel do Votic císař Josef II. a nocoval v panském domě čp. 2, který byl nedávno ve stejné době s klášterem přestavěn. Císař se zúčastnil druhého dne bohoslužeb v klášteře. Po nich rozdal mezi chudé 50 dukátů a odjel k Miličínu.
R. 1771 byly očíslovány všechny votické domy arabskými číslicemi a domky v židovském městě byly označeny římskými číslicemi. Toto označení židovských domků se udrželo až do II. světové války.
R.1791 zemřel hrabě Arnošt František z Vrtby ve věku 77 let a byl pochován v janovickém kostele.
V té době čítaly Votice 177 domů (160 křesťanských a 17 židovských) a 1274 obyvatel (1079 křesťanů a 195 židů).
Novým pánem se stal syn zemřelého hraběte Adam František z Vrtby, který vládl nad rozsáhlým panstvím jako poslední potomek votických Vrtbů. Jiná větev toho rodu byla na Konopišti. Adam zemřel svoboden 3. září 1807 a všechny statky odkázal hraběti Josefu Františku Vratislavovi z Mitrovic. Je jistě podivné, že se stal dědicem tento hrabě a nikoli některý člen Vrtbovského rodu, jehož jedna větev vládla na Konopišti. Byl sice Adam z Vrtby kmotrem Vratislavových dětí, ale jinak s ním spřízněn nebyl. Vysvětluje to prý pravdivá pověst:
Adam z Vrtby zúčastnil se jednou s mnoha okolními pány, mezi nimiž byl i Vratislav z Mitrovic, hostiny u Auersperků na vlašimském zámku Po mnoha přípitcích dotazovali se hodovníci pana Adama, kdo po něm bude dědit. A on, rozjařen vínem, odpověděl, že své jmění odkáže kmotru Vratislavovi. Přítomní využili jeho nepříčetnosti a dali mu podepsat postupní listinu, se kterou ještě téže noci odjel na hraběcím koni komorník Boháč do Prahy ke kolkovnímu úřadu, aby byla potvrzena a okolkována. Když se hrabě z Vrtby prospal, dozvěděl se od druhých hostů, co provedl. Mrzelo ho to velice, protože dědictví slíbil jen žertem a v opilosti. Poslal ihned svého štolbu Macha do Prahy se vzkazem, aby onu listinu nekolkovali. Dokáže-li to, slíbil mu kočár i s potahem. Mach však dojel jen do Nespek. Tam proti němu z hospody vyběhl Boháč a ptal se, kam jede. Když mu to Mach pověděl, smál se mu Boháč, že jede marně, protože už má potvrzení v kapse. Mach se musel vrátit do Vlašimi s nepořízenou a pan Adam už nemohl pochybenou věc napravit.
Vláda hraběte Vratislava byla nepěkně zapsána v paměti lidu. Brzy se počal s poddanými ve městě a na vesnicích hádat. Neuznával výhody při robotách, které byly minulými vrchnostmi povoleny. Naopak robotu všemožně přitužoval. Votičtí se odvolali, ale krajsky úřad v Berouně stížnost zamítl. Vrchnost prý má právo vyměřovat robotu. Hrabě se soudil s Votickými i o kostelní věž, kterou Votičtí po požáru r.1731 celou vystavěli svým nákladem a opatřili ji novými zvony. Za to brali od zvonění poplatky. Hrabě však dokazoval, že věž patří ke kostelu, a tedy pod pravomoc patrona. Spor se vlekl dlouho. Až 19. února 1824 rozhodl nejvyšší soud ve prospěch města.
V tom roce vyhořely ve městě 4 domy a příštího roku opět vypukl oheň - ve stavení čp. 3. Majitelka domu Anna Krásová zavinila neštěstí vlastní neopatrností, při převařování másla. Vyhořelo 9 domů, mezi nimi i radnice. Šindelová střecha kláštera i kaple počala také hořet, ale byla včas zachráněna.
Hrabě se nespokojil jen s přitužením roboty, ale zavedl ještě novou poddanskou povinnost: bezplatné odvádění peří pro vrchnost, z čehož povstala velká selská bouře.
