Po třicetileté válce
2. listopadu 1648 skončila mírem vestfálským 30letá válka. Sezima z Vrtby se prohlášení míru nedočkal. Zemřel 6. března 1648 v 70 letech v Praze, kde se také většinou zdržoval, bohat statky i důstojnostmi. Podle obrazu v janovickém zámku byl prostřední postavy, hubený v obličeji, přísný. Byl převezen do Votic a ve františkánském hábitu pochován v rodinné hrobce v klášteře. Jeho 4 synové se rozdělili o dědictví. Votice a Janovice dostal 21letý Ferdinand František z Vrtby.
17. května 1661 zničil obrovský požár téměř celé město. Ušetřen byl pouze farní kostel, zámek, klášter a několik domů na konci ulice Kouřimské (Táborské). Mezi vyhořelými domy byla i radnice a synagoga. Shořely i privileje městské a židovské obce. Zchudlý a zbídačelý lid byl ožebračen nadobro. Velkou bídu se snažili mírnit i františkáni. Vyživovali pohořelé po celý rok a ještě je pak dlouho podporovali.
Zmínky zasluhuje vyprávění o tom, jak se poddaní báli Sezimy. Povídali si o něm, že nedá pokoje ani po smrti, že straší. Věřili tomu i páni a kněží. Svědčí o tom příběh z Vlasákovy knihy Okres Votický: Císař Ferdinand III. jel Voticemi, když byl Sezima v klášteře pochován a zastavil se v zámku na oběd. Tam viděl všechna okna potlučena. Na císařův dotaz sdělil zámecký hejtman, že je jeho pán Sezima v noci vytloukl, a že je i on sám celý potlučený, což i dokázal. Když tomu nechtěl císař věřiti, dovolával se hejtman kvardiána. Císař pro něj poslal a ten vše potvrdil a ještě dodal: "Vaše císařské Veličenstvo, dnes v noci přišel ke mně a probudil mě takovým štilcem do nosu, že mi hned krev tekla, a pravil mi: Vyřiď mé manželce, aby už nedávala za mne žádné mše čísti, neb je to marné. Jezuité praví sice, že jsem v očistci, avšak není tomu tak, já jsem se zrovna do pekla dostal a nyní nepomáhá žádné čtení mší…"
K tomu příběhu dodává A. N. Vlasák: "V pravdě to věc hrozná, jestli tomu tak, a mají si z toho mnozí ve svých úřadech příklad vzíti a dle toho se říditi." - I když vidíme v celém příběhu pověru, můžeme usuzovat, že přes jeho nesmírné zásluhy o šíření katolictví i o založení kláštera, nevyvážilo to nesmírnou bídu lidu, který byl jím tolik pronásledován. Jisté je, že si jeho památky nikdo nevážil.
Hrabě Ferdinand František z Vrtby přikoupil r.1672 Olbramovice. Tehdy bylo celé jeho panství v hmotném i morálním úpadku. A. N. Vlasák píše: "Ve městě i ve vesnicích stály mnohé domy opuštěné a pusté, pole a luka ležela ladem, zarůstala lesem, k vzdělání jich se nedostávalo lidu i dobytka. Mezi lidem panoval největší nedostatek a bída, z čehož povstal veliký hlad a mor. Pověra a nevzdělanost lidu se velmi rozmohly, rvačky a surovosti se vzmáhaly přes přísné tresty…"
