Sezima z Vrtby
Sezima z Vrtby, jemuž patřily Janovice, Červený Hrádek a nyní i Votice, koupil ještě Beztahov, Kosovu Horu, Vojkov, Křimice a Neznášov a stal se tak nejbohatším a nejmocnějším pánem v celé krajině. Těšil se velké přízni u císaře a krále Ferdinanda, od něhož se mu dostalo nejvyšších úřadů. R. 1624 se stal hrabětem. Svůj erb zdobil třemi parůžky. Protože byl horlivým katolíkem, nechtěl na svých panstvích kacíře, pikarty a bludaře, jak byli bratří a evangelíci nazýváni. A nejvíce jich bylo ve Voticích. (Jediným katolíkem tu byl lazebník v "lazně".) Svou reformační práci začal přitužením roboty. Aby neměli Votičtí duchovni opory, vyhnal za největšího mrazu po Novém roce 1623 jejich kněze Adama Felixe Hrobského s manželkou a dětmi a na jejich místo povolal vlašského mnicha. Toho slavnostně uvedl Sezimův hejtman do fary a do kostela za přítomnosti členů městského úřadu. Lid ho však nechtěl poslouchat, a proto brzy odtud odešel. Osud vypuzeného kněze byl velice pohnutý. Nejdříve se uchýlil do okolí Petrovic, zdržoval se v Klisinci, později přešel do Radikov na Sedlecku a potom do různých osad u Krásné Hory a u Klučenic. Skrýval se před úřady jako psanec. Vydával se za myslivce nebo truhláře. Zajímavou zprávu o tom podal tento list pražských místodržících ze dne 9. záři 1636:
"Docházejí nás hodnověrné zprávy, že by nějaký Adam Felix Hrobenus predikant vůbec za truhláře se jmenujíce, na gruntech Vašich ve vsi Radikovách se zdržovati a odtud jednak do Petrovic, Voběnic, Zahrádky, okolo Krásné Hory, jednak zase do Klučenic, časem po myslivecku, někdy po truhlářsku choditi, tam lid od náboženství katolicko-římského odvozovati, je v kacířství potvrzovati, jako též při tom křtíti, vodávati měl. I poněvadž takoví predikantové, svůdcové lidští, nad jiné kacíře a emigráty se vší pilností uptáni a jímáni býti mají a žádný z pánů obyvatelů na gruntech svých toho pod přísným, neprominutelným trestáním vědomě trpěti nemá, o čem již nejednou pánům hejtmanům krajským psáno bylo, protož poroučíme, abyste - však potichu a bez mnohého křiku - po vejš jmenovaném Felixovi Hrobenusovi dal bedlivě se ptáti… jej ku právi Staroměstskému dodati nařídil… Podle toho také všudy na gruntech Vašich správcům a poddaným Vašim dejte věděti, kdyby o nějakém jiném predikantu vyzvěděli, aby ho ihned jali…"
Do radního domu dal hrabě přivézt nové mučící nástroje, aby naháněly zatvrzelým občanům strach a hrůzu. Také dal vytrhat v městských knihách všechny zápisy za posledních sedm let.
Na pomoc přišlo Sezimovi i císařské nařízení, které dal přibít na radním domě 10. dubna 1624. Stálo v něm mimo jiné: "…aby všichni ve městě přebývající nekatolíci k samospasitelné víře římské přistoupili a v bludu zatvrzelí v městě trpěni nebyli, nýbrž aby takovým živnosti a statky zabaveny a z města oni vyhnáni byli…"
Pro větší důraz přišla do města posádka jezdeckého pluku pod plukovníkem Valdštejnem. Město ji muselo vydržovat a platit i kontribuci (válečnou daň). Votičtí neměli na vybranou. Mnozí poslechli, ale jiní raději odešli a stali se žebráky a psanci, než by opustili svou víru. Mezi těmi, kteří se odtud odstěhovali, byl i Vít Pasecký, velice vážený a bohatý měšťan. Patřil mu velký grunt, jenž se tehdy nazýval "Petrovský", protože na něm dříve hospodařil Petr Vávrů. Pasecký zastával od r. 1614 purkmistrovský úřad a pro svou přímou povahu upadl v nemilost u nového pána Votic. K odchodu z města se odhodlal Pasecký jedné noci po příchodu Valdštejnových vojáků. Zanechal tu všechen svůj velký majetek, vzal si ze stáje jen dvě klisny: jednu prodal po cestě a na druhé odvezl některé nejnutnější věci. S Paseckým opustilo město téže noci ještě 11 měšťanských rodin. Později následovaly ještě další. Sezima zabral opuštěný majetek, z polí sklidil všechnu úrodu a ještě si velmi stěžoval, že prý mu Pasecký ukradl ony dvě klisny.
Sezima vládl bezohledně i městským jměním. Prodal dvůr v Chlístově, který koupili purkmistr a konšelé r. 1541, aby zvětšili obecní příjmy. Jakým právem jej prodal a za jakou cenu, není známo. Ale v jednom listu poslaném votické obci se vymlouvá, že dvůr vzal dva holštýnské šimly, které pak daroval knížeti Liechtenštejnovi, plnomocnému c. k. komisaři v Praze.
Z majetku Paseckého vzal Sezima část pozemků i se dvěma rybníčky k rozšíření své zahrady. Ostatní majetek - dům a statek - postoupil 15. května 1627 Janu Košickému, regentu (řediteli) svého panství.
Když Košický r.1631 zemřel (prý otráven), předal Sezima dvůr i statek za 340 kop míšenských dalšímu svému regentovi Bohuslavu Kořenskému z Terešova, v jehož rodě zůstal do poloviny 18. století. Od r.1757 byl jeho majitelem Daniel Jakub Štorch, vrchnostenský správce. Ten přistavěl r. 1766 patro a dům rozšířil. Z původního přízemního domu se uchovala zajímavá klenba s výseky v rozích.
Ačkoliv Štorchovi patřila ještě pošta v Nespekách a byl dříve bohatý, upadl pak do dluhů. Všechen majetek mu byl 7. prosince 1772 ve veřejné dražbě prodán. Koupil jej hrabě Karel Palma, který jej za tři roky prodal hraběti Adamovi Františkovi z Vrtby. Od těch dob patřil majetek Víta Paseckého votickému velkostatku. Je to nynější čp. 2, tak zvaný "panský dům" či "zámek" - vedle kláštera.
V r. 1625 čítaly Votice 70 domů: byla to stavení Václava Mamony, Pavla Mikuláše, Marušky Hrabky, Václava Záhory, Jana Vojíře, Jakuba Černovského, Jana Siroty, pana ouředníka, Jana Ety Koláře, Jiříka Vrby, dům Bernatovský (Mat. Radlického), Václava Hrona, dům farní - (někdy sbor se školou), dům Pytelkovský (sirotkův Jiříka Tkadlece), a Strakovský Baltazara Sifroda, Alžběty Hrabky, Vác1ava Čermáka, domek pana ouředníka, dům Lesákovský Pavla Kalouška, Margarety Špátovy, Ondřeje Beznosky, Alžběty Protovcovy, Pavla Kohouta, Jana Koumala, Václava Klimenta, Matky žida, lazna Krištofovský, Jirkovský, Samuela žida, Jana Koželuha, Václava Součka, Martina Trávníčka, Jana Svatoně, Martina Vojvody, Marka žida, Wolfa žida, Arona žida, Jakuba Koníře žida, pekaře Jana Krásy, Jakuba Beztahovského, Valentina Slavíka, Kryštofa Pišty, Víta Paseckého, Pastúpiny - ?, dům Kocourkovský, Daniele Svobody, Jana Černého, Jakuba Přelisaře, Jana Kováře, Jana Tikala, Leonharda Weincle, pošta, dům Pišovský, Bohuslava Paseckého, dům radní, Jakuba Hrnčíře, Matěje Hájka, dům Pohanovský, pana ouředníka, Smila Trnky, dům "Vačkářovský", Joachima žida, Lva žida, Jakuba Škréty (zámečníka), Jiříka Hrnčíře, Adama Hraby, Jeronýma Trousila, Simeona Weidmannova, Martina Žichovského, Pavlíkovský mlýn a dům Matěje Stodůlky. Některá jména přežila dodnes.
Sezima dlouho neměl dědice. Narodilo se několik dětí, ale všechny v útlém věku zemřely. Klášterní pamětní kniha vypráví, že Sezima učinil slib, dá-li mu Bůh syna, že vystaví pro františkány klášter. Vyžádal si k provedení svého úmyslu povolení u papeže i císaře. Už v r. 1626 sem přišli 2 františkáni, kteří měli dohlížeti na stavbu. V r. 1627 bylo počato se stavbou kláštera. Prvním představeným kláštera se stal Eustachius Albín. Pověst vypráví, že se Sezima nemohl dlouho rozhodnout pro místo. Napřed prý chtěl stavět na návrší stranou Čeřenské hory. Již tam vykopali základy a navezli kámen. Protože se Sezimovi nezdálo toto místo dost důstojným, zanechal stavby a hledal jiné. Tomuto poli se dosud říká "Na klášterním", "Na klášteře". Pak prý nechal o tom rozhodnout jelena ve své oboře. Kde složí parohy, tam vystaví klášter. Jelen prý složil parohy nedaleko Paseckého domu. A protože tu stála městská pastouška, dal ji Sezima zbořit. Městu dal v náhradu domek blízko Valchy.
Zatím se Sezimovi narodil syn, jenž dostal druhé jméno František, z vděčnosti, že Bůh na přímluvu sv. Františka vyslyšel jeho prosbu. I další 3 synové dostali druhé jméno František. Tento zvyk se udržel v rodě Vrtbů až do vymření.
Stavba kláštera byla dokončena r. 1629 a na jaře příštího roku se přistěhovalo do Votic 12 františkánů s kvardiánem Řehořem Lomnickým. Klášterní kostel byl vystavěn v letech 1629-1631. Vysvětil jej kardinál Harrach 2. srpna 1631. Na tento den se konala vždy ve Voticích slavná klášterní pouť portuinkule - lidově porcinkule. Tato klášterní slavnost se dochovala až dodnes, ale již bez pouti. Rok před vysvěcením kostela se oženil Sezima potřetí, s Barborou Eusebií, dcerou Jaroslava Bořity z Martinic. (Jeho první manželka se jmenovala Dorota z Říčan, druhá Judita Špánovská z Lisova.) Na řádnou výživu a celé opatření ("na vychování") františkánů pamatoval Sezima pro všechny budoucí časy zakládací listinou z 26. dubna I628, v níž jsou vyjmenovány tyto požitky:
"žita 52 strychy po 50 gr. - 40 kop 20 gr., ječmene 24 strychy po 40 gr. - 16 kop, hrachu 8 strychů po 50 gr. - 7 kop, 2 prostice (soudky) soli = 10 kop, másla 240 žejdlíků po 5 gr. - 20 kop, 26 sudů piva = 150 kop, 2 kameny (kamen = 20 liber) loje na svíčky po 2 kopách = 4 kopy, na maso týdně po 1 kopě, k trojím výročním svátkům, posvícení a masopustu tuplovaně, po srážce 7 kop za půst - 50 kop, na koření 10 kop, za vlnu na 3 postavy (postav - štučka, kus sukna 26 loket) 6 kamenů po 3 kopách = 18 kop, za dílo 25 kop 72 gr., 6 denárů, vína pro mše sv., k výročním svátkům, portiunkuli, k sv. Františku, též k přijímání - 4 vědra po 3 kopách = 12 kop, na paškál (velká tlustá velikonoční svíce) 3 kopy, na plátno k procesí o Velkém pátku 4 kopy 8 gr. 4 denáry, za 100 sáhů dříví po 12 gr. - 20 kop. Suma stálého deputátu 298 kop 33 gr. 4 denáry, převedeno na zlaté 13 435 zl. 10 gr. 5 denárů. K tomu ještě 3 kopy kaprův a 1 kapu štik, 4 věrtele (věrtel = 23 litry 4 dl - 1/4 strychu), drůbeže (drobné ryby) po 10 kopách = 40 kop, na opravu střech a vody zdržení 40 kop. Suma celého deputátu 14 375 zl. 10 gr. 5 denárů."
Tuto zakládací listinu potvrdil 12. března syn Sezimův Ferdinand František a ještě ji doplnil: "Máslo se má dávati přepouštěné a lůj převařený. Piva při každé várce půl sudu, koření na dva termíny: při Janu Křtiteli 6 kop a o vánocích 6 kop. Dříví podle potřeby, jak se předešle dávalo, ať se vždy dává."
Bylo tedy o mnichy a o všechny obyvatele votického kláštera dobře postaráno! A hrabě z Vrtby, jako by měl tušení, že později nastanou spory o tyto skutečně na tehdejší poměry velké dávky, přikazoval dědicům a nástupcům, aby přesně plnili jeho poslední vůli:
"Protož tak a nejinačeji ať se pánům páterům odvažuje a nic nezadržuje pro požehnání boží, a co jednou nařízeno jest, to ať náležitě dostávají, načež ouředlník bedlivost míti, jako pro zdržení a nebožto zachování stavení, střechy a co musitedlně zapotřebí včasně spravovati dáti i opatřiti má. Nad čímž budoucím vrchnostem fedrovanou (tj. společnou) ruku držeti dobře přísluší, nechtějí-li hrozného hněvu božího na sebe uvaliti…"
Příjmy klášterní byly ještě zvýšeny odkazem Jara z Talmberka ze dne 16. listopadu 1663:
"Poněvadž ve zdejším (jankovském) chrámu Páně páni patres františkáni z kláštera votického vždycky přisluhovali a za takové služby boží každého týhodne ode mne půl říšského tolaru dostávali, i za kterýchžto služeb božích konání, na poděkováni k týhodnému platu jim druhého půl tolaru a tak společně jeden říšský tolar odkazuji a dědice mého se všemi potomky jeho oznámený odkaz každého téhodne na časy budoucí a věčné vypravovati zavazuji, začež páni patres při chrámu Páně služby boží konati a lid v dobrém vyučovati povinni budou, však byť toho i učinili, aby toho užili…"
První léta kláštera spadají do nejbouřlivějších dob 30leté války. 4. listopadu 1631 vtrhlo do Čech silné saské vojsko a postupovalo ku Praze, kde nastal velký strach a zmatek. Zámožnější měšťané a šlechtici i řeholníci prchali z Prahy do jižních Čech a do Vídně. Také františkáni opouštěli Prahu a někteří se uchýlili do votického kláštera. A tak bylo v klášteře až 40 řeholníků. 6. listopadu uprchli z Prahy představený františkánské koleje Patrik Flemeng a jáhen Matouš Hora. Když došli ke vsi Olešovice, vyřítilo se na ně několik ozbrojených mužů. Patrika zabili a Matouše v blízkém lese zastřelili. Asi po hodině přijela k Olešovici hraběnka Šternberková, která Patrika poznala a odvez1a na voze do Votic, kde ho kvardián Řehoř Lomnický pohřbil v klášteře pod kazatelnou. Zabitého Matouše našli o 4 dny později císařští vojáci, kteří jej na rozkaz vojevůdce Baltazara Marradasa uložili v opuštěném klášteře minoritském v Benešově. Když se o tom dověděl Sezima z Vrtby, dal Matouše převézt do votického kláštera a uložit vedle Patrika. Františkáni i lid je pak uctívali jako světce.
Moc saského vojska byla zlomena v dalších třech letech, ale brzy přitáhli Švédové nejdříve pod Barnérem, potom pod Torstensonem a zle řádili po celé zemi. Ale stejně se chovali i císařští. Voticemi se často ubíraly větší, či menší vojenské oddíly, jednou švédské, jindy císařské, a drancovaly. Františkáni hodně zkusili od Švédů, takže byli i několikrát nuceni opustit klášter a vystěhovat se do Rakous, Uher i Polska. Vždy se však po čase vrátili.
Po bitvě u Jankova (6. března 1645), ve které bylo císařské vojsko poraženo, přišli Švédové do Votic a brali po domech vše, co se dalo. Vyděšení občané, křesťané i židé, hledali útočiště a ochranu v klášteře. Ženy a děti v kostele, muži po chodbách. Vojáci vpadli do kláštera, zabili v hostinském pokoji rytíře jménem Záviše a zle dotírali na ostatní lid. Když však přišel generál Torstenson, na úpěnlivou prosbu kněží vzal klášter i se vším lidem pod svou ochranu a vojáci už nesměli nikomu ublížit. Po třech dnech 10. března, když Švédové odešli, vpadl při klekání do kláštera houf švédských vojáků, který se ukryl v lese. Někteří prohledávali ostatky svatých na oltáři a jiní slídili po drahocenných věcech. Když nic nenalezli, vrhli se s meči na řeholníky. Kvardiána Jeronýma Žateckého vyvlekli z večeřadla před klášter. Týrali jej a ručnicí i mečem nutili, aby vydal peníze a poklady. Když jim kvardián vyložil chudobu kláštera, popudil je ještě více. Už viděl svou jistou smrt, "…poklekl před křížem visícím nad vchodem a vroucně se modlil. Při modlitbě několikrát hlasitě vzkřikl: "Ježíš, Maria!" a tu (jak vypráví klášterní pamětní kniha) dali se zuřivci najednou na útěk, jakoby je blesk byl srazil, zanechavši kvardiána i jeho spolubratry bez úrazu."
Za 3 roky "navštívili" Švédové Votice opět, ale již naposledy. 17. srpna 1648 se zde zastavil s vojskem generál Wittenberg, který byl na pochodu proti císařským v opevněném Táboře. Votičtí přijali zprvu Švédy s velkým strachem, brzy se však zaradovali, když od generála uslyšeli, že tu nic nepřátelského nepodnikne, že táhne proti Táboru. Generál přišel se svými důstojníky do kláštera, kde byl od kvardiána Bernardina Bohatého uctivě přivítán a pohoštěn. To se generálovi líbilo, a tak prožil v klášteře zbývající část dne a také tam přenocoval. Klášter i město zůstaly bez pohromy až na potraviny a nápoje, jež spotřebovalo vyhladovělé vojsko.
